Co je sportovní lezení ?
   Při slově lezení se každému laikovi automaticky vybaví vysoké hory, Himaláje, šerpové nebo něco podobného. Skutečnost je ale jiná - ve sportovním lezení nehraje žádnou roli nadmořská výška. Cesta na skalách může mít třeba 30 metrů, pro sportovního lezce je ale důležitá obtížnost tj, jak těžké je vylézt cestu odzdola nahoru čistě (jenom za pomoci skalních chytů a stupů). Lezec se samozřejmě zajišťuje jistícími prvky, ale pokud chce mít cestu čistě přelezenou, nesmí si jimi pomáhat při výstupu. Pokud jde o závody, jako jsou například mistrovství světa, nebo světové poháry, závodí se na umělé stěně kvůli regulérnosti a divákům (umělé stěny jsou vyhotoveny z překližky a umělých chytů a jsou obvykle ve velkých halách). Tomuto druhu závodu se v lezení říká lezení na obtížnost.

Skalkaření x Bouldering
   Paralelně s lezením na skalách – tedy skalkaření, se začal vyvíjet bouldering. Co tenhle pojem znamená? Slovo boulder z angličtiny znamená kámen a bouldering je jednoduše lezení po velkých kamenech. Přesnější definice možná bude: lezení bez lana v malé výšce. Podstata boulderingu je v tom, že děláte málo kroků (pohybů), ale při extrémním silovém vypětí. Je tedy nasnadě že oproti skalkaření nepotřebujete tolik vytrvalost, jako spíš sílu. A protože síla bez techniky nestačí, musí mít lezec i perfektně zvádnutou techniku a synchronizaci pohybů. V současné době je bouldering stále více populárnější, kvůli atraktivnosti pro mladé lidi a větší přístupnosti.

Bezpečnost
   Bezpečnost u sportovního lezení často podléhá mylné představě laiků, kteří si tenhle sport pletou s horolezectvím. Hlavní rozdíl je, že u sportovního lezení hraje velmi malou roli objektvní nebezepečí, tedy to, které nemůžete ovlivnit. Žádné laviny, žádné sněhové vánice. Nechci tím naznačit že je to záležistost s nulovým nebezpečím, ale pokud se vám něco stane, je to většinou zapříčiněno vaší chybou. Na skalách se zajišťujete pomocí lana a jistících prvků ve skále, u boulderingu vzhledem k malé výšce dopadáte na matrace.

   Alpinisté vám budou tvrdit, že v horolezectví je jen jediná možná volba, a tou jsou velké hory. Skalkaři vás oproti tomu budou přesvědčovat, že jestliže má v lezení něco cenu, pak jsou to samosebou skály. Zatímco závodníci budou horovat pro umělé stěny, pravdaže variabilní se zapuštěnými chyty a vylisovanou strukturou, nebudou bouldraři mluvit o ničem jiném, než o poli balvanů. Dále jsou zde stoprocentní pískaři, ryzí spáraři, zanícení onsajtéři, přesvědčení sólaři, vymírající klasici, advokáti uklo něných ploten... Každý s vlastním nebem se zaběhlou vesmírnou mechanikou a neměnností stálic. Jedno máme ovšem všichni společné - CESTU. Když tak nad tím přemýšlím, není to krásná analogie? Tak krásná, že si vlastně krásnější ani představit nedokážu. Jsou přece tisíce cest! Třeba ta, daná úzkou, sbíhající se spárou. Cesta vyznačená blýskajícími se nýty, které se ztrácí někde nad převisem. Je cesta natažená mezi základním táborem a vrcholkem v mracích, posazeným o tři tisíce metrů výš. Je cesta Vymezená dvěma pruhy červené leukoplasti s vrcholem označeným zvonečkem. Cesta může vést přes žebříčky, koprhedy a skajhůky, a vůbec všelijaké ty železné klikyháky zaseklé do skály. Anebo také přes prstové dírky, mělké járky, oblé boule a mikrostupy. Může se ztrácet pod sedmdesáti čísly čerstvého prašanu nebo být zasklená průhledným ledem. A zase je zde zpětná vazba - to všechno je LEZENÍ. To všechno jsou cesty ve skalách, cesty v horách, cesty skalami i cesty horami. Ale cesta je mnohem víc, daleko víc! Je to cesta od prvního kontaktu s lezením, přes první dotyk se skálou, první vylezenou šestku na prvním konci lana, první táborák ve skalách, první radost z pokroku a nenávist z neúspěchu, první výhru a první porážku, první pochyby a první názory, první otázku po smyslu a první pelyňkově hořkou odpověď, první uhranutí a první strach... Ne, nelze tu nepočitatelnou řadu vymezit z druhé strany. Cestu tam ukončí až Olšana (v tom civilnějším případě), často také ale utržený sérak, prachová lavina, ledovcová trhlina, vytržený chyt a následně i štand, nepozornost, únava, vyčerpání, hloupost. Skutečný a nevyhnutelný, neúprosný a nevratný THE END. Tedy cesta od začátku tam. A jako je cesta mnohem víc než pouhé zacvaknutí vrcholové karabiny, je i lezení mnohem víc než se uvádí v sebeobsažnějším encyklopedickém slovníku pod heslem Horolezectví. Dokonce mnohem víc, než se dá vyčíst z knih či odkoukat z filmů, ve kterých hraje horolezectví hlavní roli. Lezení není nic míň, než život sám! Život lezce! Ó tolik patosu. Nebo že by nesnesitelná lehkost?

   Dříve či později se ukáže, že jde o čas. Tedy lépe řečeno: nakonec se ukáže! Může se stát, a nakonec se ukáže, že co byla dřív pohoda a legrace, je rutina a nuda, anebo nesmysl a volovina, prostě není to ono. Tak nějak z toho vyvanula jiskra, náboj, vzrušení,... Anebo jsme zestárli? Ale proč by se nemohlo na konci ukázat, že to bylo přesně ono, přesně to, co udělalo náš život naším životem, jedinečným a neopakovatelným. Každý zážitek, každé dobrodružství, každý okamžik jsou v životě natěsnány a zavařeny jak brusinková marmeláda ve sklenici, a my můžeme kdykoliv nabrat prstem a olizovat tu dokonale zakonzervovanou minulost, vědět, prožívat, že jsme byli a stále jsme... Záleží vlastně jenom na nás samotných, kdy a jaké „nakonec" si pustíme k tělu, až na kůži, a co hůř - pod kůží. Jde o cestu od idealistického „začátku" k realistickému „na konci", od bezmyšlenkovitého „a jdu!" až po pečlivě uvážené „jó jó, moment, hned jsem tam", ale vůbec se mi tam nechce. Tam, kam jsem předtím chodil tak rád, bez čeho jsem si nedokázal představit budoucnost. A najednou se ta radost, to životní potěšení, fantastická náplň změnily na prošedivělou minulost. Ovšem, i to se stává. Je to CESTA, je to šroubovice DNA, nedílná součást života. Stoupáme nahoru, a „do čerta, jak se ten obzor rozšiřuje!", čím výš jsme, tím víc vidíme, třeba až na dno duše, třeba až za zatáčku svědomí, až na kost principu. Jak to všechno do sebe krásně zapadá - ŽIVOT, CESTA, LEZENÍ, NAHORU, a ovšem, i NAKONEC. Pojmy jak hrací kostky do domina. Skládají se, lícují, překrývají se a milují, ale také trucují, koušou se mezi sebou, cení na sebe kliftony, nenávidí se, a ne a ne do sebe zapadnout. Co čeká na konci, výhra anebo debakl? No to je otázka. A o tom to vlastně všechno je...