Záchrana ve skalním terénu (Čertovy kameny) - Jeseníky

28.10 - 31.10.2010

   Alpinisté vám budou tvrdit, že v horolezectví je jen jediná možná volba, a tou jsou velké hory. Skalkaři vás oproti tomu budou přesvědčovat, že jestliže má v lezení něco cenu, pak jsou to samosebou skály. Zatímco závodníci budou horovat pro umělé stěny, pravdaže variabilní se zapuštěnými chyty a vylisovanou strukturou, nebudou bouldraři mluvit o ničem jiném, než o poli balvanů. Dále jsou zde stoprocentní pískaři, ryzí spáraři, zanícení onsajtéři, přesvědčení sólaři, vymírající klasici, advokáti uklo něných ploten... Každý s vlastním nebem se zaběhlou vesmírnou mechanikou a neměnností stálic. Jedno máme ovšem všichni společné - CESTU. Když tak nad tím přemýšlím, není to krásná analogie? Tak krásná, že si vlastně krásnější ani představit nedokážu. Jsou přece tisíce cest! Třeba ta, daná úzkou, sbíhající se spárou. Cesta vyznačená blýskajícími se nýty, které se ztrácí někde nad převisem. Je cesta natažená mezi základním táborem a vrcholkem v mracích, posazeným o tři tisíce metrů výš. Je cesta Vymezená dvěma pruhy červené leukoplasti s vrcholem označeným zvonečkem. Cesta může vést přes žebříčky, koprhedy a skajhůky, a vůbec všelijaké ty železné klikyháky zaseklé do skály. Anebo také přes prstové dírky, mělké járky, oblé boule a mikrostupy. Může se ztrácet pod sedmdesáti čísly čerstvého prašanu nebo být zasklená průhledným ledem. A zase je zde zpětná vazba - to všechno je LEZENÍ. To všechno jsou cesty ve skalách, cesty v horách, cesty skalami i cesty horami. Ale cesta je mnohem víc, daleko víc! Je to cesta od prvního kontaktu s lezením, přes první dotyk se skálou, první vylezenou šestku na prvním konci lana, první táborák ve skalách, první radost z pokroku a nenávist z neúspěchu, první výhru a první porážku, první pochyby a první názory, první otázku po smyslu a první pelyňkově hořkou odpověď, první uhranutí a první strach... Ne, nelze tu nepočitatelnou řadu vymezit z druhé strany. Cestu tam ukončí až Olšana (v tom civilnějším případě), často také ale utržený sérak, prachová lavina, ledovcová trhlina, vytržený chyt a následně i štand, nepozornost, únava, vyčerpání, hloupost. Skutečný a nevyhnutelný, neúprosný a nevratný THE END. Tedy cesta od začátku tam. A jako je cesta mnohem víc než pouhé zacvaknutí vrcholové karabiny, je i lezení mnohem víc než se uvádí v sebeobsažnějším encyklopedickém slovníku pod heslem Horolezectví. Dokonce mnohem víc, než se dá vyčíst z knih či odkoukat z filmů, ve kterých hraje horolezectví hlavní roli. Lezení není nic míň, než život sám! Život lezce! Ó tolik patosu. Nebo že by nesnesitelná lehkost?

   Dříve či později se ukáže, že jde o čas. Tedy lépe řečeno: nakonec se ukáže! Může se stát, a nakonec se ukáže, že co byla dřív pohoda a legrace, je rutina a nuda, anebo nesmysl a volovina, prostě není to ono. Tak nějak z toho vyvanula jiskra, náboj, vzrušení,... Anebo jsme zestárli? Ale proč by se nemohlo na konci ukázat, že to bylo přesně ono, přesně to, co udělalo náš život naším životem, jedinečným a neopakovatelným. Každý zážitek, každé dobrodružství, každý okamžik jsou v životě natěsnány a zavařeny jak brusinková marmeláda ve sklenici, a my můžeme kdykoliv nabrat prstem a olizovat tu dokonale zakonzervovanou minulost, vědět, prožívat, že jsme byli a stále jsme... Záleží vlastně jenom na nás samotných, kdy a jaké „nakonec" si pustíme k tělu, až na kůži, a co hůř - pod kůží. Jde o cestu od idealistického „začátku" k realistickému „na konci", od bezmyšlenkovitého „a jdu!" až po pečlivě uvážené „jó jó, moment, hned jsem tam", ale vůbec se mi tam nechce. Tam, kam jsem předtím chodil tak rád, bez čeho jsem si nedokázal představit budoucnost. A najednou se ta radost, to životní potěšení, fantastická náplň změnily na prošedivělou minulost. Ovšem, i to se stává. Je to CESTA, je to šroubovice DNA, nedílná součást života. Stoupáme nahoru, a „do čerta, jak se ten obzor rozšiřuje!", čím výš jsme, tím víc vidíme, třeba až na dno duše, třeba až za zatáčku svědomí, až na kost principu. Jak to všechno do sebe krásně zapadá - ŽIVOT, CESTA, LEZENÍ, NAHORU, a ovšem, i NAKONEC. Pojmy jak hrací kostky do domina. Skládají se, lícují, překrývají se a milují, ale také trucují, koušou se mezi sebou, cení na sebe kliftony, nenávidí se, a ne a ne do sebe zapadnout. Co čeká na konci, výhra anebo debakl? No to je otázka. A o tom to vlastně všechno je...

Foto: Zdenek Brázdil, tom
Komentář: Filip Šilhan