Posadil jsem se stranou od ruchu hrajících skupin podivných individuí k nízkému dřevěnému stolku, ohlazenému generacemi karbaníků téměř do kovového lesku. Příjemné přítmí navozuje ospalou atmosféru. Opatrně si prohlížím tváře ostatních hráčů. Jakoby pro ně neexistovalo nic kromě hracích stolů. Všichni vypadají zcela zaujati svou hrou. Někde tady přesto musí být. Hráč hráčů. Vždy nad věcí a vždy vítěz. Zvláštní pocit mrazení v zátylku. Zachycení pohybu na kraji periferního vidění. Prudký pohyb přímo přede mnou. Křik. Vzduchem zazní první výstřel, vrhám se instiktivně pod stůl. Slyším výhružky a opět řev. Už ho dopadli, je to on, Kamenná tvář - známý karetní podvodník. Usedám zpátky ke stolu. Jeden z pistolníků na mně zabručí a nabízí mně židli, ze které před chviličkou sestřelil Kamennou tvář. Je to on Hráč hráčů, konečně jsem ho nalezl, a nebo spíš on mne?! Čeká mne dlouhá noc..