Z Čech až na konec světa - Široká Niva

20.03 - 22.03.2009

   Horolezci, horolezkyně, horolezčata, polezte s námi na skálu co je hodně špičatá…Expedice Annapurna je připravena k výstupu. Početná výprava 14 odvážných horolezců se vylodila v zapadlé vesnici vysoko v horách. Místní domorodci jen zvědavě vykukovali na lidi bílé pleti, které nikdy dříve neviděli. Svižným krokem jsme putovali k základnímu táboru, který střežili jen tři pološílení a zdivočelí horolezci. Jediní přeživší poslední výpravy na královnu hor Annapurnu, která se ani tentokrát však nedala zdolat a navždy pohltila další z řady životů. A přesně ta se měla stát cílem našeho putování. Obyvatelé nás ale do tábora nechtěli pustit. Dřívější zkušenosti se zákeřnými nemoci, které s sebou bílí lidé přináší, je již dostatečně poučily. Neobměkčila je ani milá a přátelská uvítací báseň složená na oslavu zdivočelého horského vůdce Drtikola. Všichni jsme tedy před vstupem museli projít karanténou a očkováním proti všem známým nemocem a nákazám. Ubytovali jsme se v základním táboře a pokračovali s dalšími přípravami na cestu. Zvolili jsme dva vůdce a výpravu rozdělili na dvě družiny, aby byly větší šance na zdolání hory. Zkrátka, když jedna zahyne, druhá může pokračovat dál. Stejně tak jsme zvolili různé cesty na vrchol, východní a západní. Družiny Žravých tlam ze Salami a Medvědích hub, pak pilně nacvičovali pokřiky a základní uzly. Ani nevidět jsme je využili, když se na nás valila nejedna lavina. Společné navázání na jedno lano, podstatně zvýšilo naše šance. Nacvičili jsme další situace, které nás na cestě mohou potkat. Jedení hlavou dolů nebo překousání provazu, abychom se zachránili před smrtí ve visu. A nakonec jsme ještě zahnali trudnomyslnost veselými scénkami. Noční hlídka strážila naše spánky a my jsme se ještě chvíli veselili při hraní kytar a zpívání písniček, co kdyby to bylo naposledy. Slunce nás probudilo do svěžího rána a naše cesta mohla začít. Ztuhlé údy jsme protáhli při eskymácké honičce. Pak si vyčistit zuby, posilnit se chutnou baštou a vybavit se nezbytnými sedáky a slušivými brýlemi s tmavými skly, aby chránili naše oči před ostrými a nebezpečnými paprsky, a konečně se mohlo vyrazit. Hned na začátek jsme museli zdolat hlubokou propast. My jsme ale lezci zkušení a přeručkovat po laně byla pro všechny hračka. Na dalším úseku nás čekala nebezpečně hladká skalní stěna. I na tu však naše síly stačily a raději jsme je rychle doplnili sladkou svačinou. Postup náš i druhé družiny jsme bedlivě pozorovali na mapě, na které jsme se krok po kroku posunovali od jednoho výškového tábora k druhému. Při dalším postupu jsme slanili hlubokou strž. Někteří překonali své síly a to nejen ty fyzické. Teplý oběd od našich kuchařů byl skutečně zasloužený. A aby nám pěkně vytrávilo, pořádně jsme si taky odpočinuli a při tom začali s výrobou vrcholových vlajek, které zabodneme v nejvyšším místě na důkaz toho, že jsme horu zdolali. Neboť za dopoledne jsme urazili pěkný kus cesty a vrcholu byli stále blíž a blíž. Tím se ale i zhoršovaly naše podmínky. Už nestačil jen sedák a sluneční brýle. Do naši výbavy jsme přidali nezbytný proviant, cibuli a nutnou zásobu vody. Navíc jsme naše znalosti obohatili o další kupu uzlů, které se mohou kdykoliv hodit. A pro zahnání trudnomyslnosti jsme v uzlování uspořádali soutěž. Někteří podstoupili rychlokurz a naučili se pořádnou zásobu všech známých uzlů, jiní vsadili na vlastní zkušenosti a raději vymysleli uzly nové. Slunce už se klonilo k západu, a cestu na vrchol už jsme nemohli déle odkládat. Nabalili jsme horské muly i šerpy, a hlasitým pokřikem obou družstev shodily všechny laviny, které by nás na cesty mohly zavalit. Bok po boku jsme stoupali až k vrcholu pod vedením těch menších horských vůdců, za pomocí kompasu a pořádné dávky intuice. Na krátkou chvíli jsme byli ochromeni sněžnou slepotou, ale jako zkušení horolezci jsme situaci s přehledem zvládli. Až vše kolem bylo pod námi a nahoře už jen nebe. Stanuli jsme na vrcholu a objevili tajemství neúspěchu všech předchozích expedic. Tři metry vysoká hora chlupů, která sežere co vidí, nejraději samozřejmě zbloudilé horolezce, libuji si ve sněhu, v místech kde je tepleji než 30 stupňů pod nulou by nepřežil. Už poznáváte Yettiho? Na vrcholu jsme však našli jenom jeho doupě. Trochu jsme mu ho vyplenili a obrali o nějaké ty sladkosti a za odměnu tam nechali naše vlajky. Naši stopaři, zachytili Yettiho stopu. Zvědavost byla silnější než touha na návrat a tak jsme se po nich vydali. Cestou necestou, po nohou i po zadku jsme je stále sledovali. Sněžný muž byl však chytřejší než my, a za dobu naši nepřítomnosti obsadil základní tábor. Bystré oko a přesná muška, i to se může horolezci někdy hodit. Naše bojové oddíly Yettiho jedna dvě skolily a ještě jsme si všichni pochutnali na Yettijovské kotletce pečené na ohni. No a protože naše expedice byla víc než úspěšná večer jsme završili pasováním všech členů na horské vůdce. V oslavování dobytí vrcholu a šťastného návratu jsme pokračovali až do rána. Ráno už nás čekalo jen balení zásob a cesta zpět do civilizace. Tak snad se naše stopy zase jednou sejdou ve stejném sněhu.
   Poslední věta Jóžina: Už vím co s tím batohem udělám. Já se do něj narvu a někdo mě ponese.
   U ohně, Míša (uklízečka): Yetti je sytný.
   Michal (Kldr), kritika na sponzora: Sponzor hajchmánek.


Foto: pavlik, natálka, karča, bud
Komentář: karča
Zdravotník: velká kača
Kuchaři: velká kača, totok
Organizátor: epo, honza, karča, tom